Odešel Rudolf Zahradník – vzpomínky členů Učené společnosti

V sobotu 31. října zemřel ve věku 92 let prof. Rudolf Zahradník, mimořádná osobnost české vědy, v letech 1993–2001 předseda Akademie věd ČR a spolu s Otto Wichterlem iniciátor vzniku Učené společnosti ČR.

Přinášíme osobní vzpomínky jeho posledního postgraduálního studenta a stávajícího předsedy Učené společnosti Pavla Jungwirtha a dalších členů Učené společnosti, kteří se s ním setkávali v pracovním i osobním životě:

Rudolf Zahradník
Snímek Stanislava Kyselová, AV ČR, CC BY-SA 3.0 

Pavel Jungwirth:

S notnou dávkou sentimentálního dojetí vzpomínám na své první setkání s Rudolfem Zahradníkem na Heyrovského ústavu na samém sklonku roku 1988. Za Rudolfem mě poslal můj tehdejší vedoucí diplomové práce Luboš Skála konzultovat zapeklitý problém z kvantové chemie. Můj problém přitom byl, že v určený čas jsem měl na starosti našeho šestitýdenního synka Tomáše, protože manželka Ivka zrovna skládala zkoušku na ČVUT.

Takže jsem se k Rudolfovi, kterého jsem nikdy předtím neviděl, dostavil s Tomášem v klokánku na prsou a, jak bylo mým zvykem, ve vytahaném svetru a okopaných teniskách, o zamaštěných dlouhých vlasech nemluvě.

Dveře kanceláře na Heyrovského ústavu mi otevřel dokonalý gentleman s uhlazenými šedinami a ve skvěle padnoucím obleku s perfektní kravatou. Během vteřiny mě zkoukl, nemrkl však ani okem a jen zavolal na svoji sekretářku: „Růženko, je tady pan kolega Jungwirth, pomoz mu prosím si odložit, udělej mu kafe a zkus na chvíli zabavit to děťátko.“ Připadal jsem si jak ve slavném filmu Casablanka, kde Humphrey Bogart jako protinacistický odbojář říká v závěrečné scéně francouzskému kapitánovi: „Myslím, že tohle je začátek krásného přátelství.“

Zbytek, od mého následného postgraduálního studia pod Rudolfovým osvíceným vedením, přes inspirující pracovní pobyty u jeho švýcarských kolegů, až po nádherně proklábosený večer spolu s Angelou Merkel na oslavě jeho devadesátin, je už historie. Rudolfe, nikdy ti nezapomenu, že jsi mi svým příkladem ukázal, že být zapálený vědec ještě nemusí znamenat být asociální magor. Shlížej na nás prosím ze svého kvantově chemického nebe se svým laskavým a chápajícím úsměvem, který by nám tu jinak tolik chyběl!

Blanka Říhová:

Na pana profesora Zahradníka jistě všichni vzpomínáme s neskonalou úctou a obdivem. Jak já se vždycky těšila na jeho novoroční projevy, laudatia, prostě na všechno, kde vynikl jeho smysl pro krásu a malebnost českého jazyka.

Kdo ale může říci, že má díky panu profesorovi na chatě ústřední topení? Prosím já. To bylo tak…

Byli jsme u nich na chatě a já jsem se závistí sledovala, jak pouhým zmáčknutím nějakého knoflíku se chatou rozlilo krásné teplo. A když jsem si tak povzdechla, že my štípáme dříví, bojujeme s tahem komína, a hlavně s leností, Rudolf opáčil: „Ale má drahá, to se v pondělí vezmou klíče a dají se řemeslníkovi a v sobotu se topí!” Jak řekl, tak se stalo. A od té doby po příjezdu na vymrzlou chatu také zmáčknu knoflík a s neskonalým vděkem vzpomínám na úžasného pana profesora Zahradníka. 

Helena Illnerová:

Rudolf Zahradník byl skutečně rytíř ducha, noblesní člověk a velký rétor a zůstane žít v našich srdcích i duších.

Václav Pačes:

Rudolfa Zahradníka jsem poznal jako skvělého přednášejícího v roce 1963. Docent Zahradník, externista z Akademie věd, nám přišel přednášet kvantovou chemii. To byla doba ne tak vzdálená od „buržoazních pavěd“: mendelovsko-morganovské genetiky, kybernetiky a teorie rezonance v chemii – základu kvantové chemie. Snad i proto jsme se na Zahradníkovu přednášku těšili. Byla úžasná a stejně tak i zkouška. Otázky v písemce byly čistě na logiku – mohli jsme jít do knihovny a mít k ruce učebnice. Jeho přístup k nám studentům byl hodně jiný než většiny ostatních přednášejících.

Zdeněk Havlas:

Byl začátek sedmdesátých let a na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy začínala pro nás nová přednáška s názvem Chemická konstituce. Přednášel docent Zahradník a hned nás všechny, nejen slečny, okouzlil. Byl to zcela nový obor, kterému se dnes říká kvantová chemie. A on jej přednášel s takovým zaujetím, že jsem ihned usoudil, že to musí být má budoucnost. (Pokračování na webu Deníku N.)

Jan Palouš:

Prof. Rudolf Zahradník je velkým reformátorem naší vědy a především Akademie věd. V roce 1993 mě pozval do Akademické rady. To bylo vskutku velmi inspirativní a otevřelo mi mnohé širší obzory. Vzpomínám s úctou a pocitem, že je nutno vyjít z našich užších oborů do diskuse s dalšími obory a myšlenkovými proudy.

Libor Grubhoffer:

Zpráva o úmrtí pana profesora Rudolfa Zahradníka patří mezi ty nesmutnější. Odešel týden po své milované manželce Mileně. Rudolf Zahradník byl v pravém slova smyslu rytíř a mušketýr, pravý gentlemen; moci mu být na blízku či pod ním sloužit byla výsada a úžasný životní zážitek.

Cyril Höschl:

Je to pro nás všechny moc smutná zpráva v divném čase. Nejen, že Rudolfu Zahradníkovi vděčíme za existenci Učené společnosti, ale manželé Zahradníkovi byli od začátku neodmyslitelnou součástí jejího života. A tak tomu v našich srdcích bude i nadále.

Jan Royt:

Všemi vážený a milý pan profesor Rudolf Zahradník slovy bible kralické ‚rytiřeřoval‘ na tomto světě, ‚rytieřovat‘ bude i u Hospodina.

Ivan Hlaváček:

Jak mi byla věda pana profesora Zahradníka – bohužel – vzdálená, tak mi byla blízká jeho intelektuální šíře, noblesa a obzor vpravdě renesančního charakteru. Bude sice velmi chybět, ale kouzlo jeho osobnosti v naší generaci zůstává. A přejme si, abychom své dojmy a pocity a vzpomínky předali i těm později narozeným.

Michal Anděl:

Pana profesora Rudolfa Zahradníka jsem měl čest znát od roku 1992. Setkávali jsme se na zasedáních Rady vlády pro vědu. Vždy to byla radost, a také intelektuální hody. Jeho rétorická schopnost, jeho zaujetí, zanícení, jeho otevřenost i projevy přátelství překračující generaci i obory byly nezapomenutelné. Bylo pro mne velkou ctí se s ním později vídat na setkáních Učené společnosti.

Bohuslav Ošťádal:

V tísnivých dnech pandemické krize nás zasáhla smutná zpráva: skončil neuvěřitelný život profesora Rudolfa Zahradníka. Znal jsem ho od jeho zvolení do čela Akademie věd a moje úcta k němu se stále zvyšovala. Odešel nejen vynikající vědec, ale i osvícený organizátor, moudrý, laskavý rádce, zábavný společník a milující manžel, člověk, jehož dlouholetého přátelství jsem si velmi vážil. Renesanční osobnost Rudolfa Zahradníka zásadním způsobem ovlivnila vývoj české vědy a zasloužila se o její pevné zakotvení v mezinárodním odborném povědomí. Bude nám moc chybět.

Jiří Grygar:

Na osobnost prof. Rudolfa Zahradníka mne hned po převratu v r. 1990 upozornil novinář Karel Pacner. Tím větší bylo mé překvapení, že mne vzápětí prof. Zahradník sám oslovil (Heyrovského a Fyzikální ústav jsou od sebe vzdáleny jen asi 200 m) s iniciativou na ustavení svobodné české Učené společnosti. Návrh začínali připravovat s prof. Otto Wichterlem a několika dalšími špičkovými badateli s vysokou morální integritou. Řekl mi, že nápad na mou účast v projektu pochází od Wichterleho. Bylo to v době, kdy jsem byl v r. 1991 zvolen předsedou Vědecké rady Grantové agentury ČSAV. Namítal jsem, že nejsem hoden takové pocty, ale Rudolf na tom trval, tak jsem nakonec kývl.

Kdykoliv jsme se pak potkali, obvykle na cestě mezi našimi ústavy, zpovídal mne, co ve Fyzikálním ústavu dělám. Zmínil jsem se mu, že koketujeme s myšlenkou vstoupit do mezinárodní spolupráce pro výzkum ultravysokých energií kosmického záření na jižní polokouli v Argentině, protože vesmír má daleko lepší urychlovače než CERN. Rudolf byl velmi rychle v obraze a radoval se z toho, že máme tak ambiciózní plány.

Když se ukázalo, jak je svoboda projevu zneužívána vědeckými šarlatány, a chtěli jsme založit klub, který by to chtěl demaskovat, měl krásnou úvodní přednášku na ustavující schůzi klubu Sisyfos, jež se konala pod jeho záštitou v sále 206 v r. 1994.

Od vzniku Učené společnosti v tom roce jsme se hodně spřátelili a setkávali i u Zahradníkových doma. Každé setkání bylo pro mne velkou školou noblesy a přesahu přes nejrůznější obory vědy, ale i politiky a umění. Zkrátka intelektuální hostina.

Jan Květ:

Ke krásným vzpomínkám na manžele Zahradníkovy mohu přidat ty, které se týkají jejich vztahu k mému nynějšímu domovskému městu Třeboni, jehož byl Rudolf Zahradník čestným občanem. Rudolfovo čestné občanství brali Zahradníkovi opravdově: pořídili si zde malý byt, často se léčili ve zdejších lázních, vedení města dávali podněty a připomínky ke vzhledu města a jeho službám i jinak prakticky dávali najevo svoji lásku k Třeboni a Třeboňsku.

Nás v Botanickém ústavu AV ČR při jedné ze svých návštěv ve funkci předsedy Akademie profesor Rudolf Zahradník pokáral, že jsme se dosud nepostarali o jmenovky u dřevin v městském parku. Napomenutí si pak rychle vzal k srdci můj zesnulý kolega a přítel Dr. Štěpán Husák ve spolupráci s pracovníky odboru životního prostředí MÚ Třeboň. Vybavili park závěsnými jmenovkami, které však hned začali ničit vandalové. Proto přešli na prakticky nezničitelné žulové patníčky s kovovými jmenovkami, zakopané u paty každého stromu. Asi si dovedete představit nelíčenou radost Rudolfa Zahradníka, když je uviděl.

Samostatnou kapitolou je pravidelná nadšená účast (pokud jim to zdraví dovolovalo) Rudolfa a Mileny Zahradníkových na všech koncertech letní řady koncertů „Třeboňská Nocturna“", pořádaných v Třeboni vždy ve 2. červencovém týdnu. Svým nenapodobitelným elegantním způsobem vždy přispěli k pohodové atmosféře a k náležitému ocenění znamenitých výkonů účinkujících umělců tímto publikem.

Prof. Ing. Rudolf Zahradník, DrSc., dr. h. c. mult. (* 20. října 1928, † 31. října 2020) se výrazně zapsal do historie české vědy po stránce odborné i organizační. Fyzikální chemik, spolu s Jaroslavem Kouteckým zakladatel české kvantové chemie. Vystudoval Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze (1952), v roce 1956 získal titul CSc., v roce 1968 DrSc. Roku 1967 se habilitoval na Přírodovědecké fakultě UK, profesorem fyzikální chemie na téže fakultě se z politických důvodů nemohl stát dříve než v 90. letech. S vědeckou prací začínal v Ústavu fysiologie, pathologie a hygieny práce, v roce 1961 přešel jako samostatný vědecký pracovník do Ústavu fyzikální chemie ČSAV (dnešní Ústav fyzikální chemie J. Heyrovského AV ČR). V roce 1990 byl jmenován jeho ředitelem. Jako hostující profesor přednášel na řadě zahraničních univerzit. V letech 1993–2001 byl předsedou Akademie věd ČR, v roce 1994 spoluzaložil Učenou společnost České republiky a byl jejím prvním předsedou.