Dvě vzpomínky na Rudolfa Zahradníka

Na jednoho z otců zakladatelů Učené společnosti České republiky vzpomínají Helena Illnerová a Eva Zažímalová – bývalá a současná předsedkyně Akademie věd ČR.

Oba články vyšly v Živě 2020, 6.

Prof. R. Zahradník v sídle Akademie věd na Národní třídě v Praze. Snímek z 19. prosince 2012. V letech 1993–2001 zde působil jako první předseda nově vzniklé Akademie věd České republiky a ani poté nepřestal jako čestný předseda pravidelně docházet do své kanceláře v prvním patře budovy.
Foto S. Kyselová, AV ČR

Helena Illnerová:

Ve věku 92 let zemřel prof. Ing. Rudolf Zahradník, DrSc., dr. h. c. mult., velká osobnost naší vědy i společnosti, jeden ze zakladatelů české i středoevropské kvantové chemie a první předseda Akademie věd ČR. Ráda bych tuto vzpomínku věnovala nejen jemu, ale též jeho ženě Mileně. Rudolf zemřel v sobotu 31. října 2020, Milena o týden dříve. Poznali se ke konci druhé světové války v krytu, když Rudolfovi bylo 16 a Mileně 13 let, a již si zůstali věrni. Milena Rudolfa celý život podporovala, starala se o něho, ba někdy i kriticky přispívala k čitelnosti a správnosti jeho rukopisů v češtině; Rudolf ji miloval a ctil. Milena jistě přispěla ke všemu, co Rudolf v životě dokázal – stal se světově známým teoretickým chemikem, prvním předsedou Akademie věd České republiky, spoluzakladatelem a prvním předsedou Učené společnosti ČR. Pokusím se krátce vzpomenout na Rudolfa, jak jsem ho poznala v letech 1993–2001, kdy on byl předsedou a já místopředsedkyní AV ČR i v již zmíněné Učené společnosti.

Jak si pamatuji Rudolfa jako člověka

V různých vzpomínkách a nekrolozích jsme se dočetli, že Rudolf byl gentleman, choval se rytířsky, byl úžasný řečník, měl velké charisma, byl „šaramantní“. To vše je pravda. Ale podstatou jeho chování byl velký smysl pro čest, pro zachování osobní integrity, pro boj za správnou věc. Právě pro tento smysl byl schopný mluvit tak dobře a se zápalem, protože jeho řeč vycházela z hloubi jeho přesvědčení. Byl autentický, a tím i důvěryhodný. Choval se slušně a s úctou k lidem a dával jim tuto úctu a vděk najevo, pokud si to zasloužili. K dámám se choval dvorně. Mluvil krásnou češtinou a zpočátku jsem se bála v jeho přítomnosti promluvit, protože jsem se trochu styděla za svůj jazyk „holky z Karlína“. Upokojila jsem se až jednou, když jsem uslyšela z jeho pracovny nelíčené jadrné nadávání poté, co mu jeden ministr něco slíbil a slib nedodržel. Pro Rudolfa bylo dané slovo svaté.

Myslím, že jeho charakter tvořili láskyplní rodiče a možná hlavně jeho tatínek, italský legionář, který se po návratu domů z první světové války stal důstojníkem Československé armády. Od něho asi pramenil Rudolfův smysl pro čest, pravdu, disciplínu, ale též velký český patriotismus a pocit odpovědnosti za naši zemi. A k jeho výchově jistě přispělo i členství ve skautu krátce do r. 1940, než němečtí okupanti Junáka zakázali, a pak zejména členství v ilegálním skautském oddílu, legendární Jestřábově „Dvojce“, která za války vystupovala pod hlavičkou Klubu českých turistů. Tam „Jiskra“, jak byl mladičký Rudolf nazýván, načerpal smysl pro kamarádství, fair play, vlastenectví a odpovědnost za celek. Svým slušným a dvorným chováním mi Rudolf vždy připadal jako „prvorepublikový“ muž. Jeho slušnost ale nebyla slabost, dovedl být i velmi bojovný, šlo-li o hájení dobré věci. Vzpomínám si, jak např. již jako předseda Akademie úspěšně bojoval proti záměru jedné kanadské společnosti těžit v okolí Kašperských Hor zlato kyanidovou metodou a kolik času tomuto boji věnoval.

Rudolf a Milena Zahradníkovi.
Foto z rodinného archivu

Znamenitý chemik

V druhé řadě musím vzpomenout Rudolfa jako zaníceného badatele, který svým nadšením, krásným výkladem a logikou strhl nejednoho posluchače k obdivu k chemii. Sama jsem několik jeho vynikajících přednášek slyšela a v mysli mi utkvěla zvláště jedna, kdy k laickému publiku v budově Akademie věd na Národní třídě promlouval o krásách chemické vazby. Přednášku pak v pozdním odpoledni ukončil výzvou k přítomným pánům, aby neváhali pokládat otázky k předneseným myšlenkám, a dámy již z budoucí diskuze omluvil, neboť předpokládal, že budou spěchat domů připravit něco dobrého k večeři pro své blízké. Nevím, zda by mé vnučky souhlasily s takovým zakončením přednášky, ale myslím, že přítomné dámy oceňovaly kouzlo Rudolfovy osobnosti, jeho staromódní dvornost, a tak jim vykázání z diskuze jistě tolik nevadilo. Navíc Rudolf oceňoval i ženy vědkyně, velice si vážil např. Blanky Wichterlové a jejích prací o chemické katalýze a i mně vepsal v dedikaci ke knize Mezimolekulové komplexy, kterou napsal spolu s Pavlem Hobzou: „H. I., ne jako povinnou četbu, ale jako výraz obdivu badatelské fantazii a náruživosti, nesmírné pracovitosti…“, ačkoli má „badatelská náruživost“ byla jistě minimální ve srovnání s tou Rudolfovou.

Chemií byl fascinován od dětství. S chemickými pokusy začal již jako kluk a pokračoval i při studiu na chemické průmyslovce. Jeho kroky pak logicky zamířily na Vysokou školu chemicko-technologickou (VŠCHT). V té době, psal se r. 1948, zde ještě působili vynikající profesoři, jako byl Otto Wichterle nebo Eduard Hála, než byli v 50. letech z VŠCHT vykázáni. Ani čerstvý inženýr Rudolf Zahradník na škole z kádrových důvodů nemohl po jejím absolvování zůstat. Po různých peripetiích se stal aspirantem v Ústavu hygieny práce a chorob z povolání, který řídil osvícený prof. MUDr. Jaroslav Teisinger. Ten brzy zjistil, že nový pracovník je velmi nadaný a zanícený chemik, a sám Rudolfovi nabídl, že může z poloviny pracovat pro ústav a druhou polovinu ať věnuje své zálibě, teoretické chemii. Za tuto velkorysost mu byl Rudolf, podle svých slov, celoživotně vděčný. Spolupracoval v té době již s fyzikem prof. Jaroslavem Kouteckým z Ústavu fyzikální chemie ČSAV, v r. 1961 za ním do téhož ústavu přešel a zůstal pracovišti věrný. Vědecké spojení fyzika Kouteckého a chemika Zahradníka se ukázalo jako velmi plodné a spolu se stali v českých zemích i ve střední Evropě zakladateli kvantové chemie, tedy kvantové mechaniky aplikované na chemické vazby, strukturu a reaktivitu.

Rudolf se věnoval teorii molekulových orbitalů, chemické reaktivity a dále slabým mezimolekulovým interakcím a molekulové spektroskopii. I přes omezené možnosti vycestovat z komunistického Československa na západ, které měl jako nestraník, se brzy stal světově uznávaným teoretickým chemikem, a byl zván jako přednášející na různé konference či univerzity. A co více, vytvořil vynikající školu teoretické chemie v českých zemích.

Jeho prvním žákem byl můj spolužák na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy Josef Michl, již tehdy geniální „Pepík“, který nakonec zakotvil na univerzitách ve Spojených státech, ale do Prahy se vracel a nikdy neopomněl manžele Zahradníkovy navštívit; ti byli jeho kotvou domova. K dalším žákům patřili např. Petr Čársky, pozdější ředitel Ústavu fyzikální chemie Jaroslava Heyrovského AV ČR, výše zmiňovaný Pavel Hobza, jeden z nejcitovanějších českých vědců, Zdeněk Havlas, bývalý ředitel Ústavu organické chemie a biochemie AV ČR a současný místopředseda Akademie, nebo poslední Rudolfův žák Pavel Jungwirth. Nepřekvapí, že všichni tito vynikající vědci se stali členy Učené společnosti ČR a Pavel Jungwirth je v současnosti jejím předsedou. Za svého mentora považovala R. Zahradníka i současná německá kancléřka Angela Merkelová, která v 80. letech přijížděla pracovat do jeho týmu v Akademii. Ani ve své vysoké funkci neopomněla oslavovat Rudolfovy narozeniny, naposledy v r. 2018 v Praze ve vile Lanna, kdy mu bylo 90 let.

Sám Rudolf byl po listopadu 1989 jmenován ředitelem tehdy Fyzikálního ústavu chemie a elektrochemie J. Heyrovského ČSAV a pod jeho vedením se ústav stal chloubou Akademie.

V roli organizátora vědy

Do třetice musím připomenout Rudolfa jako prvního předsedu AV ČR po jejím vzniku v r. 1993 i jako spoluzakladatele Učené společnosti ČR. Volba R. Zahradníka za předsedu Akademie věd byla šťastná. Akademie potřebovala do čela silnou vědeckou osobnost s mravním kreditem a organizačně zdatnou, a takovou osobností Rudolf bezesporu byl. Devadesátá léta byla doba turbulentní, mnohé se měnilo, hledaly se nové organizační struktury. Bylo zapotřebí obhájit to dobré, co jsme ve vědě měli, aby nedošlo ke ztrátě zdatných badatelských týmů, a leckdy bylo nutné obhajovat existenci i samotné Akademie věd jako nevysokoškolské vědecké instituce, obdobně jako je mají i v jiných zemích, např. ve Francii CNRS či v Německu Společnost Maxe Plancka.

Pod Rudolfovým vedením a s mezinárodní pomocí začala Akademie hodnotit pravidelně každé čtyři roky své ústavy a podle výsledků hodnocení jim přidělovat finanční prostředky na práci, kterých bylo zpočátku žalostně málo. Hned v r. 1993 snížila Akademie počet svých zaměstnanců na polovinu a zrušila 20 ústavů. Stále se volalo po transformaci Akademie, ale ta přeměna pod Rudolfovým vedením probíhala a samozřejmě za ní stál i celý jeho tým, nově zvolená Akademická rada.

Vzpomínám si, jak jsme jednou byli pozváni k panu premiérovi Václavu Klausovi, abychom mu o transformaci referovali, a Rudolf mu podal list s uvažovanými kroky. Pan premiér se nad nimi zamýšlel, říkal „to ano“, nebo škrtal tužkou a říkal „to ne“, až došel k Astronomickému ústavu AV ČR a pronesl důležitou otázku: „Na co potřebuje tak malá země, jako jsme my, astronomický ústav?“ A snad ho uspokojila Rudolfova odpověď, že hodnocení pracovišť bylo již provedeno a Astronomický ústav byl shledán vynikajícím.

Ale s touto návštěvou mám spojenu ještě jednu vzpomínku, možná dvě. Když jsme jeli v napěchovaném autě k panu premiérovi, Rudolf, dva tehdejší místopředsedové Akademie Václav Pačes a já a nezapomenutelný Jiří Velemínský, ředitel Ústavu experimentální botaniky, byl most přes Vltavu, přes který jsme přejížděli k Úřadu vlády, úplně ucpaný a začínalo být zřejmé, že termín schůzky nestihneme. Rudolf starostlivě pozoroval hodinky a v jednu chvíli na jeho povel „teď!“ řidič zastavil, my jsme otevřeli dvířka auta a dali jsme se po chodníku do klusu za svým předsedou na Úřad vlády. Dorazili jsme minutu před termínem. Ukázalo se, že Rudolf, kromě jiného, je velmi dobrý běžec. A druhá vzpomínka, pro srovnání. Jednou jsme na nějaké schůzi na Úřadu vlády čekali přes půl hodiny na náměstka jednoho ministra. Pan náměstek konečně přišel a pravil, že most byl ucpaný. Dovolila jsem si podotknout, že přece mohl přejít ten most pěšky. A pan náměstek odpověděl, že to se přece pro něho v jeho funkci nehodí.

Pro Rudolfa ale byl termín sjednané schůzky svatý. A stejně zavazující byla pro něho funkce, kterou zastával. Snažil se o dobré vztahy s vysokými školami, vážil si zdatných vysokoškolských vědců a kantorů, sám rád učil. Byl přesvědčen, že vysokoškolský i nevysokoškolský výzkum v České republice musí spojit své síly, aby česká věda a vysoké školy vzkvétaly a dostávaly se postupně na mezinárodní úroveň – 40 let izolace za komunistických vlád vědu hodně poznamenalo a bylo co dohánět. A ještě jednu věc Rudolf stále propagoval. Ačkoli přírodovědec, držel ochrannou ruku nad humanitními a společenskovědními obory. Nikdy nevyslyšel volání po jejich potlačování či rušení v Akademii, protože dobře věděl, jak jsou důležité pro zdravý vývoj společnosti i jak byly deformovány minulým režimem. Myslím, že Rudolf opravdovostí svých postojů a projevů, voláním k odpovědnosti i patriotickou touhou povznést vědu a vzdělanost v naší zemi budil respekt nejen k organizaci, kterou řídil, ale obecně k vědě a její úloze ve společnosti.

Když se blížil rok 1993, bylo zřejmé, že se zánikem Československé akademie věd zanikne i sbor akademiků při ní, neboť nebyla skutečná snaha sbor obnovit. Obava, že zejména ve společenskovědních a humanitních oborech se členy sboru za minulého režimu mohli stát vědci nejen pro své zásluhy odborné, ale i politické, byla příliš velká. Rudolf Zahradník spolu s předsedou ČSAV v letech 1990–1992 prof. Otto Wichterlem včas rozpoznali nebezpečí, které tak vědě v České republice hrozilo, neboť nějakou formu sboru zvláště významných učenců mají všechny civilizované státy. Založili proto nejdříve Nadaci pro vznik Učené společnosti ČR a v r. 1994 přímo Učenou společnost. Cíleně navazovala na historické tradice Královské české společnosti nauk i České akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění.

Byla jsem přizvána již k činnosti Nadace a sama jsem byla překvapena, mezi jakými ctihodnými učenci jsem se ocitla. Rudolf vždy obřadně začínal své proslovy oslovením „Vážená paní doktorko, vzácní kolegové“ a já jsem se lekala, že jsem vyvolána a měla bych říct něco moudrého. Časem jsem rozpoznala správnost založení Učené společnosti a moudrost iniciativního počinu obou otců zakladatelů. Všech 36 zakládajících členů Učené společnosti velmi potěšil hned na jaře 1994 prezident republiky pan Václav Havel, když nás přijal na Pražském hradě. Rudolf se stal prvním předsedou Učené společnosti a s Otto Wichterlem kladli velký důraz nejen na vědecké zásluhy, ale i na morální integritu budoucích členů. Rudolf pak spolu se zakládajícími členy vtiskli celé společnosti gentlemanský duch a časem mezi „ctihodnými vědci“ vznikla i dobrá parta. Věřím, že tento gentlemanský duch, harmonické přátelství a touha povznést a podporovat vědu i celou společnost v České republice zůstane v Učené společnosti i po úmrtí Rudolfa a dalších 19 zakládajících členů. Zcela v duchu Rudolfových představ se i při omlazování v Učené společnosti spojují výborní vědci z různých organizací, ať již z univerzit, nebo z Akademie věd či výzkumných ústavů, a to z přírodovědných i humanitních oborů, a snaží se poznávání, kritické myšlení a demokratickou diskuzi předávat celé společnosti.

Tato vzpomínka je poděkováním Rudolfovi Zahradníkovi za hezká, byť obtížná léta, kdy jsem pracovala v „jeho“ Akademické radě, za vše, co jsem se od něho naučila, abych pak sama mohla plnit funkci předsedkyně Akademie věd ČR, a hlavně za hezké přátelství.

Rudolfe, moc děkuji.

Po udělení dr. h. c. Univerzity Karlovy v r. 1998. Zleva Rudolf Zahradník, tehdejší prorektor UK prof. Josef Koutecký a první prorektor pro zahraniční styky UK prof. Zdeněk Lojda.
Foto z archivu R. Zahradníka

Eva Zažímalová:

Existují mezi námi lidé, kteří mají dar v klíčových okamžicích vystoupit z davu a svým konáním inspirovat ostatní. Takový byl i prof. Rudolf Zahradník. Člověk mimořádné spirituální síly, který byl v r. 1993 zvolen prvním předsedou Akademie věd České republiky. Byl tehdy ředitelem Ústavu fyzikální chemie a elektrochemie Jaroslava Heyrovského, ale zároveň světově uznávaným špičkovým fyzikálním chemikem. Přesto na sebe vzal nelehký úkol transformace největší neuniverzitní vědecké instituce u nás. Akademie věd byla v té době ve složitém postavení. Vlastně bojovala o přežití. Mnoho tehdejších činitelů a funkcionářů ji považovalo za něco nepatřičného, za postkomunistického molocha, který pouze spotřebovává peníze a nic společnosti nedává. Zapomínalo se přitom, že podobná společenství výzkumných pracovišť dobře fungují v celé řadě zemí na západ od nás.

Rudolf Zahradník se ukázal být skvělým manažerem a se svým týmem existenci Akademie věd ČR obhájili. Mimo jiné i tím, že Akademie věd pod jeho vedením jako vůbec první výzkumná instituce v České republice zavedla praxi hodnocení výsledků výzkumu podle mezinárodně používaných kritérií s promítnutím jeho výstupů do diferencovaného financování. Byla rovněž první výzkumnou institucí, která navrhla a realizovala systém přidělování financování na základě soutěže o projekty odpovídající mezinárodním standardům pro účelové financování. Akademie totiž již v r. 1993 zřídila plně funkční Grantovou agenturu AV ČR, která posloužila jako model pro pozdější zřízení Grantové agentury ČR. Těmito transformačními kroky se pod vedením prof. Zahradníka Akademie věd přiblížila standardním podmínkám běžným v institucích neuniverzitního výzkumu v Evropě a ve světě. I proto byl prof. Zahradník po skončení svého druhého volebního mandátu Akademickým sněmem jmenován doživotním čestným předsedou Akademie věd ČR.

Léta ubíhala, pan profesor Zahradník i přes trampoty stáří pravidelně docházel do své kanceláře v prvním patře budovy AV ČR na Národní třídě. Vždy elegantní, s pečlivě uvázaným motýlkem nebo kravatou, kavalírským chováním. S každým, koho potkal, mile pohovořil. Vždy jsme s nadšením očekávali jeho pravidelná, inspirující vystoupení na Akademických sněmech nebo společenských akcích, které Akademie věd pořádá. Vždy hovořil k věci, s hlubokou znalostí problému, pohotově a s břitkým, přitom laskavým smyslem pro humor.

Ráda vzpomínám na poslední televizní natáčení s panem profesorem, v r. 2018 v Hyde parku civilizace České televize ke stému výročí české vědy. Já už v roli předsedkyně Akademie věd, pan profesor Zahradník pouze o 10 let mladší než Česká republika. Vůbec to na něm nebylo znát – byl to zase náš pan profesor – vynikající rétor, poutavý glosátor, muž prostoupený celoživotními humanistickými ideály, opravdový titán české vědy.

Skutečnost, že dnes patří Akademie věd mezi nejúspěšnější vědecké instituce v České republice, požívá vysoké míry důvěry společnosti a má pevné místo v soustavě vědy a výzkumu u nás, je velkou zásluhou Rudolfa Zahradníka. Lidé z celé Akademie věd i já osobně mu velmi děkujeme.

Manželé Zahradníkovi s předsedkyněmi a předsedy Akademie věd. Zleva za nimi člen předsednictva Akademické rady a předseda Vědecké rady AV ČR Antonín Fejfar, Václav Pačes, Jiří Drahoš, Eva Zažímalová, Helena Illnerová s manželem Michalem Illnerem. Ve vile Lanna při setkání k 90. narozeninám Rudolfa Zahradníka.
Foto Z. Rerych, AV ČR