Tauc Jan (zahraniční člen)

prof., RNDr., Ing., Dr., DrSc.
(* 15. 4. 1922 – † 28. 12. 2010)

Dne 28. prosince 2010 ve Spojených státech zesnul ve věku 88 let Jan Tauc, čestný člen Učené společnosti. V jeho osobě česká věda ztrácí jednoho z nejvýznamnějších fyziků poválečného období, zakladatelskou osobnost fyziky pevných látek a badatele světového jména v oblasti polovodičů. Velká část vědecké dráhy Jana Tauce a několik jeho významných objevů jsou spojeny s Ústavem fyziky pevných látek ČSAV (známé "Cukrovarnické"), kde působil od založení ústavu až do svého odchodu do zahraničí.

Prof. Ing. Dr. RNDr. Jan Tauc, DrSc., se narodil v Pardubicích 15. 4. 1922. Maturoval za války, po ní pak vystudoval ČVUT (1949) a Přírodovědeckou fakultu UK (1956). Od r. 1949 pracoval ve Vojensko-technickém ústavu Tanvald. Tam pochopil význam polovodičů, tehdy ve světě ze skromných počátků teprve se rodícího oboru, a zasvětil mu pak celou svou odbornou kariéru. Spolu se Zdeňkem Trousilem vytvořili první germaniový transistor v Československu (a jeden z prvních transistorů mimo území USA). Oba stáli u kolébky polovodičového průmyslu u nás. Spolu také byli přijati do vznikajícího Ústavu technické fyziky ČSAV v Cukrovarnické ulici ve Střešovicích (založen 1.1.1953, později ÚFPL, dnes sekce FPL Fyzikálního ústavu, AV ČR, v.v.i.). Jan Tauc tam založil, vybudoval a do r. 1969 vedl oddělení polovodičů. Podařilo se mu ustavit moderně koncipované komplexní pracoviště spojující základní fyzikální bádání s rodícím se materiálovým výzkumem. To se během několika let stalo jedním ze světových center fyziky polovodičů. Proslulo přípravou ultračistého germania a křemíku, nových materiálů jako CdSb, povrchovou fyzikou (G. Dorda později stál u objevu nobelovského kvantového Hallova jevu), teorií pevných látek. Sám JT postupně podnítil originálními objevy vznik několika nových oblastí fyziky polovodičů. Prvním takovým okruhem byl problém vzniku elektromotorických sil v polovodičích. Objevil anomální termoefekt, fotomagnetický jev a fotopiezoelektrický jev, zejména pak tzv. objemový fotovoltaický jev. Provždy se profiloval jako tvořivý experimentátor s hlubokým aktivním vhledem do odpovídající teorie. Celý nový obor shrnul v základní monografii vydané v Pergamon Press, později mnohokrát přeložené. Za tyto práce JT jednak dostal svou první Státní cenu (jakožto nestraník v r. 1955 !), jednak dosáhl mezinárodní autority. Díky získanému mezinárodnímu uznání dostal pověření od Mezinárodní unie pro čistou a aplikovanou fyziku (IUPAP), aby v Praze v r. 1960 organizoval 5. světovou konferenci o fyzice polovodičů. Ani dnes organizační úkol takových rozměrů není úplně snadný (700 účastníků), tenkrát však šlo o mimořádnou událost. Byla to první velká mezinárodní fyzikální konference za železnou oponou! Tato konference s úspěchem proběhla a Jan Tauc na ní přednesl zásadní příspěvek k dalšímu vznikajícímu oboru, optickému studiu mezipásových přechodů ve fundamentálním energetickém pásu polovodičů. Pomocí spinorbitálních rozštěpení identifikovali spolu s E. Antončíkem hlavní absorpční pás v Ge a polovodičích typu III-V. Při dalším rozvíjení tohoto problému byl JT zaujat problémem ztráty translační symetrie v pevné látce, tedy přechodu od krystalických materiálů k neuspořádaným amorfním strukturám. Šťastně spojil síly s Radu Grigorovici z Bukurešti, který uměl vytvořit vzorky amorfního germania a na nich spolu provedli fundamentální experimentální práce o optické absorpční hraně v amorfních tetraedrických polovodičích. Koncept, později nazvaný Taucova hrana, se stal jednou z klíčových myšlenek oboru a našel ohlas v tisících prací. V r. 1965 Jan Tauc svolal do Prahy na 30 vědců na 1. mezinárodní konferenci o amorfních polovodičích. Od této události se datuje explozivní rozvoj oboru amorfních polovodičů ve světě. Následující plodná léta intenzivní práce byla přerušena neblahým politickým vývojem po r. 1968. Jan Tauc využívá poslední možnosti a v r. 1969 odjíždí na prestižní stáž do Bellových laboratoří v USA. Tím se otevírá druhá, delší část odborné dráhy Jana Tauce - v emigraci ve Spojených státech.

V té době oznámil další z fundamentálních objevů, totiž anomálně malý paramagnetismus příměsí v amorfních polovodičích. Po ukončení stáže v Bellových laboratořích byl od r. 1970 po dobu 22 let profesorem Brownovy university v Providence, R.I. Poté, až do svého skonu, Professor Emeritus. V létech 1983-88 tam působil jako ředitel Laboratory for Materials Research a současně byl dlouholetým konzultantem Bellových laboratoří. Hlavní oblastí jeho zájmu zůstaly amorfní polovodiče, zejména hydrogenovaný křemík. Po vybudování laboratoře spoluzavedl novou experimentální techniku, fotomodulační spektroskopii polovodičů, umožňující vhled do dynamiky transportu v amorfních polovodičích. K tomu využil tehdy zcela nové techniky pikosekundových a od počátku osmdesátých let femtosekundových optických pulsů. Náhodné pozorování ho přivedlo k dalšímu významnému objevu, generace povrchových fononů pomocí pikosekundových pulsů (1986-9). Tento jev se stal základem nové nedestruktivní metody charakterizace tenkovrstvých polovodičových struktur a předmětem několika patentů, které se staly základem komerčně úspěšné aplikace.

Za zesnulým Janem Taucem zůstává nejen rozsáhlé původní dílo a mnoho žáků a bývalých spolupracovníků, ale i hluboká stopa jeho organizačního a pedagogického úsilí (byl profesorem UK, ředitelem FÚ UK, později profesorem na Brown U.). JT k u nás zavedl tradici specializovaných letních škol a spolu s E. Antončíkem organizoval první z nich (1963). JT byl také zakládajícím členem Evropské fyzikální společnosti (1968), a to v pravém slova smyslu: svou autoritou prosadil, že mezi zakladatelské země se zařadily i socialistické státy včetně Sovětského Svazu. Kolektivní členství Československa v EFS bylo významnou pomocí naší vědě během sedmdesátých a osmdesátých let.

Janu Taucovi se dostalo četných poct a uznání: byl zvolen členem korespondentem ČSAV, dostal dvě Státní ceny, po r. 1989 pak mu byly uděleny Hlávkova medaile ČSAV, medaile De Scientia et Humanitate Optime Meritis AV ČR a další. Byl čestným členem Učené společnosti ČR. Také v zahraničí se mu dostalo řady poct: Humboldt Foundation Fellowship, velmi prestižní Frank Isakson Award a David Adler Award, obojí od American Physical Society. Jan Tauc je také jedním z hrstky Čechů, kteří byli zvoleni za členy National Academy of Sciences (USA).

Rodinný život Jana Tauce byl velmi šťastný. Milující ženu Věru ztratil po 62 letech manželství (†2009). Zůstaly dvě děti, Elen (Lenka) a Jan, a čtyři vnoučata.

Bedřich Velický