Třeštík Dušan

Dušan Třeštík (* 1. 8. 1933 – † 23. 8. 2007), byl nepřehlédnutelným historikem
českých přemyslovských dějin a myslitel o údělu Čechů v Evropě. V srpnu 2007 – k lítosti
přátel-medievalistů – neočekávaně zemřel. Jeho životní pouť kreslila zážitky a traumata generace, již ještě poznamenala druhá světová válka.

Dušan Třeštík se narodil 1. srpna 1933 v Sobědruhách u Teplic, odkud se rodina –
po ztrátě pohraničí r. 1938 – musela vystěhovat. Za války žil v Ouběnicích na Benešovsku,
ale r. 1945 se s rodiči vrátil do Teplic, kde na místním gymnasiu maturoval. Tíhnul
k historii a r. 1951 se přihlásil k studiu na Filozofické fakultě Karlovy univerzity v Praze a
byl přijat. Vybral si kombinaci archivnictví – dějepis a začal se věnovat hospodářským dějinám raného novověku. Brzy ho však zvábilo kouzlo středověku, jeho vzdálenost od běsnění současnosti, a proto absolvoval diplomovou prací věnovanou analýze českých formulářů 13. století. Jeho učitelem byl profesor pomocných věd historických Václav Vojtíšek, jeho zájem si však vysloužil mladý marxista František Graus, rozvíjející své fundované bádání v Historickém ústavu AV ČR. Třeštíkovi se podařilo r. 1958 získat u Grause aspiranturu a učit se z jeho úvah a pochybností, postupně se rozcházejících s panující ideologií. Již tehdy začal Třeštík chápat omezenou vypovídací schopnost historických pramenů a rozumět subjektivnosti vypravěče, omezeného dobou, poměry a osobností relátora. Ač nestraník, trochu snílek a neuvěřitelný pracant, dokázal si svými schopnostmi vydobýt uznání a navazovat kontakt s předními „historickými dílnami“ v Evropě (zejména v Paříži). Šedesátá léta byla dobou diskusí a optimistických vizí. Třeštík vstoupil do široké rozpravy o skladbě středověkých států, jeho nejvlastnějším zájmem však bylo prohloubení poznání života, díla a působení kronikáře Kosmy, který byl pro sebeuvědění národa ve středověku srovnatelně významný jako historik a politik František Palacký (Kosmova kronika, 1968; Kosmas, 1972) pro dobu novou.

Rozlet mladého vědce, intelektuála s řadou přátel v zahraničí, přistřihly události r. 1968 a postupující „normalizace“. Jeho guru František Graus odjel přednášet do Německa, aby se vyhnul pokoření, a již se nevrátil. Třeštík se o to zarputileji vrhnul do práce. Stáhnul se v nově profilovaném ústavu do ústraní, nepřestal však publikovat. Tehdy vznikly Počátky Přemyslovců (1981) a mimořádně podnětná kniha Románské umění v Čechách a na Moravě, kterou napsal společně s Anežkou Merhautovou (1983).

Dušan Třeštík nebyl ovšem jen kabinetním vědcem skrytým v ústraní. Brzy po převratu 1989 vstoupil do mediální arény a zamýšlel se nad problémy českých kulturních dějin a směrování národa. Záměrně provokoval a vyvolával diskuse. Nejvíce popuzovala jeho teze o „vymýšlení národa“ které rozuměl jako permanentnímu sebeuvědomování
společnosti, jako dynamickému sdílení společných hodnot, jako vůli prosadit emancipační program. V tomto smyslu byl Třeštík vlastencem, třebaže malověrné pobuřoval svou skepsí a nebojácnými soudy. Ostře odmítal jen názor definující národ na principiu biologického společenství (krve). Reprezentační výběr jeho esejů přinesly knihy Mysliti dějiny (1999) a Češi a dějiny v postmoderním očistci (2005).

Třeštíkova publicistika však nebránila jeho badatelské práci, která byla kotvou jeho života. Čím byl starší, tím více se v jeho pracích mísil historik s myslitelem. Tíhnul ke kulturologickým  interpretacím  a  skrytě  polemizoval  s  „faktopisci“,  jak  pohrobky
pozitivismu někdy nazýval. Je autorem mnoha desítek pronikavých studií k dějinám
Velkomoravské  říše  a  přemyslovského  státu.  Jeho  analýzy  nezůstávaly  však  jen
zajímavými sondami, ale cílily k syntetizujícím monografiím. Pracoval v horizontu široce
definované Střední Evropy a názory a postřehy shrnul do knih Vstup Čechů do dějin (1997), Vznik Velké Moravy (2001) a Mýty kmene Čechů (2003). Akcenty rozkládal různě. Sledoval proces utváření politického národa Čechů v přemyslovském státu, zkoumal jeho sociální skladbu a zajímal se o budování prvých středoevropských monarchií. Jako historik poučený Evropou, opíral se o širokou síť pramenů od hmotných (archeologických) památek až po subtilní svět legend a kronikářských záznamů. Třeštíkova erudice znamenitě posloužila i při koncepci (a katalogu) výstavy Europas Mitte um 1000, připravené s předními medievalisty sousedních zemí, která putovala po celé Střední Evropě (v Praze byla instalována r. 2002). 

Třeštík vnímal „koperníkovský obrat“ ve výkladu dějin a patřil tak k medievalistům, kteří souzněli s myšlenkovým úsilím např. Cl. Lévi-Strausse a J. Le Goffa na Západě, či A. J. Gureviče na Východě. Měl otevřené dveře od Paříže po Moskvu, mnoho přátel měl v Polsku. Jeho dílo připomíná sborník k jeho sedmdesátinám (Dějiny ve věku nejistot, 2003), na němž se podíleli představitelé všech historických disciplín. 

Třeštík dovedl psát i naslouchat. Rád diskutoval, bil se za svůj názor, halil svou tvář do dýmu cigaret. Neměl vůdcovské charismatické kouzlo, ale k jeho „škole“ se hlásí mnozí mladí medievalisté. Imponoval intelektem, kritičností a nebojácností formulovat svůj postoj.

Pavel Spunar