Oznámení o úmrtí člena Učené společnosti doc. JUDr. Jiřího Kejře

Oznamujeme, že 27. dubna 2015 zemřel ve věku nedožitých 94 let člen Učené společnosti doc. JUDr. Jiří Kejř, významný právní historik. Jeho vědecká aktivita byla zcela mimořádné povahy, a to nejenom na českém vědeckém, ale i na mezinárodním foru.

Nekrolog

Vážení členové rodiny pana docenta Kejře,
vážení smuteční hosté,

říci, že se ujímám slova jen s rozechvěním, není dostatečně výstižné. Ujímám se ho totiž nadto s velkou pokorou, neboť mám mluvit o muži, který vzbuzoval obdiv a úctu nejen svým osobním životem, ale také působením ve světě vědy, která mu vedle rodiny byla jednoznačnou náplní života a v níž zanechal stejně významnou stopu jako svým výjimečným gentlemanstvím ve vztahu k svému okolí. Ale přece jen ještě musí být zmíněna hudba, která byla jemu i paní Dagmar zdrojem radosti v nečetných chvílích uvolnění.

Byla-li docentu Kejřovi předchozím režimem odepřena možnost soustavnějšího působení učitelského pro něž byl doslova předurčen, tím spíše a tím intenzivněji působil svou osobností na své široké okolí doma i v cizině. Z těch komornějších dokladů stačí zmínit jen dva, zato ale mimořádně závažné. Byla to Učená společnost České republiky, v níž patřil k nejrespektovanějším členům a na jejíž aktivitách se velmi iniciativně a inspirativně podílel. A na druhé straně to bylo vysoké papežské vyznamenání za zásluhy v oblasti církevních dějin, jehož se mu dostalo od Jana Pavla II.. Ale ovšem zejména jde o jeho rozsáhlé dílo, které výrazně ovlivnilo vědecké bádání v mnoha směrech. A co víc. Našel si v tomto kontextu čas i prostor na to, aby se obracel i k širšímu okruhu čtenářů, než byla jen vlastní vědecká komunita. Uměl totiž vedle řešení složitých otázek právně historických, edičních i filozofických a interpretačních, podat i jasný výklad populární povahy.
Obrátím-li se k tomu, čím zůstává a zůstane dílo Jiřího Kejře inspirací a často přímo pevným východiskem či alespoň nepominutelným článkem historického studia, shledávám podstatnými čtyři oblasti jeho bádání. Sčítat tisíce stran, které tvoří jeho dílo či vyjmenovávat více než dvě desítky knih, které jsou spolu s trojciferným počtem rozprav jeho odkazem, by bylo více než pošetilé. Nicméně je třeba ony již zmíněné čtyři základní pilíře jeho díla alespoň stručně připomenout. Že se s prospěchem věci různě prolínaly, se ovšem rozumí samo sebou. Jsou to: dějiny naší, tedy Karlovy univerzity, která se mu v dobách nesvobody ne vždy odvděčila jak by bylo třeba; historie husitství v úzké návaznosti právě na její osudy a to se zvláštním zaměřením na M. Jana Husa, právní dějiny českých měst a jiných institucí starého českého státu a posléze historie kanonického práva. Hovořit o významu docenta Kejře pro každý z těchto oborů by vydalo na samostatnou přednášku či studii – a jsem si jist, že k tomu v dohledných dobách nejen dojde, ale prostě bude muset dojít. A o tom, že se tak stane v širší mezinárodní kooperaci, není potřebí pochybovat, protože on – a to je další podstatný rys díla zesnulého – všechny kladené otázky zodpovídal sub auspiciis historiae universalis, tedy pod prismatem obecné, nikoliv toliko české historie.

Ale ještě jedno je potřeba v jeho práci zdůraznit. Je to jeho badatelská poctivost nezůstat na povrchu, ale probrat a někdy i prodrat se k tomu podstatnému. Jeho práce totiž nevycházela jen z literatury či vydaných pramenů, jak se to nezřídka děje. I když k ní v plnosti přihlížela, byla vždy opřena o mimořádně pevné zázemí, jímž docentu Jiřímu Kejřovi už od jeho nejstarších prací byla rukopisná pramenná materie: literární rukopisy, listiny a jiná soudobá svědectví. Uchovávaná doma, tedy v České republice, ale i v zahraničí, kde není možno jmenovitě nevzpomenout alespoň objevů v Cambridge. Jinými slovy jde o diplomatiku a zejména o kodikologii A tím se dostávám k pracovišti, jež mu bylo blízké po značnou část profesního života, a v němž zanechal nepominutelnou stopu. Jako jeho pracovník, jako redaktor jeho Studií a posléze i jako jeho předseda. Jde totiž o Komisi pro soupis a studium rukopisů, v jejímž rámci vznikala valná většina jeho prací, ať šlo o kterýkoliv z výše zmíněných čtyř pilířů. A pokud vím, šlo to i bez grantů.
Byť tato činnost vrchovatě naplňovala jeho život, vždy si nacházel a našel čas pro rodinu a kulturu, které mu byly pomyslným fundamentem, jenž stimuloval jeho práci vědeckou.
Osobnost docenta Kejře, kterou jsme vnímali, vnímáme a budeme v jeho díle vnímat my i naši pokračovatelé, se nestane pouhým jménem spojeným s bibliografickými odkazy, ale – též díky jeho autobiografii – půjde stále o nestárnoucí obraz osobnosti mimořádného dosahu a rozsahu. Budeme tak moci z jejího příkladu vědeckého i osobního – a to nejen my starší – ale i generace mladší, těžit, ať si to uvědomíme, či nikoliv. A to je odkaz, který si každý poneseme sebou a za který bych chtěl nejen jménem svým, ale i mnoha dalších, poděkovat.

Pan docent Kejř, doufám, že se smím k němu hlásit jako k svému příteli, odešel, obklopen láskyplnou péčí své ženy a rodiny tak nenápadně a tak důstojně, jako žil.
Pane docente, loučím se s Vámi s hlubokým díkem a s vědomím, že zůstáváte s námi nejen jako vědec jehož dílu se dostalo uznání stejně doma jako v cizině, ale i jako obdivuhodný člověk, jako muž, kterých není mnoho, ba, žel, je jich tak málo.

prof. Hlaváček